Poušť

Poušť

Přemýšlím, nakolik si asi král David uvědomoval své nepřetržité přebývání v uctívání. Když studuji vzorce jeho chování, zdá se mi, že ne pokaždé si byl vědom, že jeho reakce se stávaly uctíváním. Tahle dětská nevinnost…, to je asi klíčový rys Davidova chování. Čím komplikovanější okolnosti, tím více důvěry. Obyčejný, každodenní život se proměňoval v nadpřirozené události. „Muž podle Božího srdce…“, řekneme jednoduše. Důvěra, která způsobovala, že všechno, co dělal, se stávalo uctíváním. To je fascinující.

Pouštní písek se prodíral všude, zraňoval je, drásal kůži a vytvářel otevřené rány v každém záhybu těla. Noci byly příliš chladné, aby poskytly trochu úlevy po dlouhých pochodech v úpalu pouštního slunce. Třásli se zimou. Jejich spánek byl neustále přerušovaný – každý zvuk přece mohl znamenat nepřítele. Šli už spoustu dnů. Zvědové každou chvíli přinášeli špatné zprávy. Král Saul a jeho armáda byli blízko, nebezpečně blízko. David a jeho vojáci procházeli nejvyšší zkouškou věrnosti a přátelství. Ohromný tlak vzbuzoval agresi. Žalm 63 a další biblické verše dávají porozumět, že se David ocitl v nebezpečí. Jeho oddíl byl rozhořčený kvůli, nedostatku vody, hladu, kvůli „Saulově armádě v zádech“. Amálekovci přepadli Siklag, místo, kde David a jeho lidé měli základnu, a unesli jejich rodiny. David naslouchal narůstajícím hlasům stížností, výčitek a obviňování. V hloubi srdce věděl, že mají pravdu. A právě tehdy začal dělat to, co dělal vždycky, když se ocitl na místě bezmoci.

„Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám…“ Neobviňuji Tě, Bože. Prostě je právě ta správná chvíle, abych Ti řekl, že jsi pro mě důležitý. Stejně důležitý jako ve chvílích, kdy mnou proudí Tvá radost a přivádí mě až k slzám. Nezáleží mi na tom, jak to vypadá a jestli se to hodí. Teď je dobrá chvíle na díkůvzdání. Pohlédni na mou duši, nepředvádím se. Moje duše je jednou velikou touhou po Tobě. Nemám sílu mít strach z toho, co se teď děje. Ty jsi mou ochranou. Tolik po Tobě toužím, že má duše tančí tanec lásky. Vím, že mě vidíš, miluji tvou trpělivost se mnou. Mé tělo usychá, když Tě neslyší, usychá na troud. To všechno ve mně křičí, že… chci Tebe! Když necítím Tvou moc, je to jako nedostatek deště, usychám, ale čekám. Vím, že se nezklamu. „Lepší než život je láska tvá, mé rty tě proto budou opěvat. Budu tě chválit po celý svůj život…“ Posílám Ti to, co teď mám, co je ve mně. „…ve tvém jménu ruce pozvedám.“Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ Bože, celou svou duší i tělem vyjadřuji touhu po Tobě. Nepřestanu Tě hledat. Tady je má oběť, kterou Ti skládám.

„Proto tě vyhlížím ve svatyni…“ Chválím Tě teď. Chválím Tě s očekáváním. Vím, že mě nezklameš, tak hluboce Ti důvěřuji. Tvé odpovědi vždycky přijdou. Jsou jisté jako svítání, jako smlouva se dnem a nocí, kterou nikdy nezrušíš. Tvá milost je tu pro mě teď, v Tebe doufám. Neodmítneš mi svou slávu, Pane. Čekám na Tvou moc, vždycky se projeví. Vím, že se v Tobě nezklamu.

„Má duše se sytí nejtučnější stravou…“ Jsi stejný jako včera. Jsi stejný jako před staletími. „Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo…“ Nikdy nepřemýšlím o tom, že bys na mě mohl zapomenout. Ty, který jsi mimo čas. Pro tebe čas neexistuje, to, co jsi dělal včera, má dnes stejnou moc a dopadne to stejně. Opěvuji Tvé zázraky a znamení, Tvé skutky a říkám: dnes je to stejné! Pane, platí to i pro mě! Dnes je ten den. Nepřestávám si připomínat Tvé činy, přemýšlím o nich a znovu Tě začínám chválit. Jsi hoden vší chvály.

Je tohle normální? Je to vůbec možné? Nedává mi to pokoj. David reaguje způsobem, který se normálnímu člověku zdá být nemožný. Chová se, jako by byl někým zvlášť vybraným, někým, kdo se vymyká normám. Na chvíli se mi trochu uleví, ale jenom na chvíli. Chci se ospravedlnit, že já takhle nemohu, že na tohle já mohu zapomenout nebo to zatlačit někam velmi hluboko. Zapomenout? Opravdu? Srdce ve mně začíná bít rychleji, ozývá se, i když je potlačuji. „Jsem tu,“ křičí, „jsem tu! I ty můžeš! Můžeš stejně jako David, máš přece mě.“ Pozvedám oči. S větší smělostí hledím na poušť. Slyším šumění deště a tu tichou melodii, která zní v hloubi mého srdce. Poušti! Ty rozkveteš!

Add Your Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *

12 − 8 =